Stát se novopečeným rodičem je často zatíženo množstvím dobře-intencionovaných, ale často nepřesných rad. Jedním z populárních výroků, kterými se lidé rádi řídí, je: „Když má dítě dost hlad, sní,“ což se v mých očích spíše jeví jako kletba než jako moudrost, zejména ve chvílích, kdy se snažíte donutit dítě, které se zdá být imunní vůči signálům hladu, k jídlu. Tato zkušenost s mým prvním synem Maxem mi jasně ukázala, jak daleko se může vzdálit realita od očekávání rodičovství.
Maxův růst byl na začátku standardní; jeho váha a výška se pohybovaly kolem 50. percentilu. Ale jak čas plynul, ukázalo se, že to, co začínalo jako běžné probíhání vývoje, se změnilo na alarmující situaci, která mě nutila panikařit. Když Maxovi bylo 18 měsíců, poklesl pod 10. percentil v váze, což vyvolalo v mé mysli nebývalý strach a úzkost. Moje nervy se tak dostaly na 97. percentil v obavách matek ohledně stravovacích návyků svých dětí.
Nejtěžší okamžiky nastávaly především během našich rodinných večeří. Připravovala jsem jídla, o kterých jsem si myslela, že je bude mít rád, a naděje, že alespoň kousek sní, mi vnucovala určitý klid. Jen si vzpomínám na jednu obzvlášť náročnou večer, kdy jsem mu nabídla smaženou rýži. Místo očekávané radosti a nadšení však Max ukázal naprostou lhostejnost, hrál si s nohama na stole a smál se, když upouštěl jídlo na podlahu pro našeho psa.
V téhle kritické chvíli, kdy jsem se cítila bezradně, jsem se rozhodla použít muffin jako motivaci, což byla jediná možnost, kterou jsem měla – ale coby jemný nátlak. Věřila jsem, že když Max vezme alespoň kousek rýže, mohlo by to vytvořit příznivější atmosféru. Bohužel, odvrátil se od něj a ukázal mi svou alarmující indifiríntnost, což jasně naznačovalo, že náš večeře přestala být o výživě a stala se únavným bojištěm; a já jsem z toho vycházela jako poražená.
Tehdy mi došlo, že mé očekávání mohou způsobit více škody než užitku. Čekala jsem od Maxe, že „sní, co má na talíři“, nebo „zkusí nové věci“, avšak tato očekávání nebyla v souladu s jeho schopnostmi či přáními. Mé úmysly byly čisté; chtěla jsem, aby mé děti měly výživnou a rozmanitou stravu, ale tlak, který jsem vytvářela, byl stísňující. Rozhodla jsem se přehodnotit přístup k jídlu v naší rodině. Bylo opravdu nezbytné dodržovat přísné večeře, nebo jsem mohla být flexibilnější?
Mým prvním krokem bylo opustit tradiční atmosféru večeře. Rozhodla jsem se nabízet jídla v méně strukturovaných chvílích, které spíše sladily s Maxovým běžným režimem. Když jsem se dívala na televizi, začala jsem mu podávat jídla na gauči. Ve chvílích, kdy byl u televize, jsem zjistila, že si umí jídlo užít více. Abych se vyhnula pocitu kontroly, začala jsem využívat i hračky a zábavu, čímž jsem vytvořila hravé jídlo.
Během několika měsíců jsem zaznamenala pozitivní změny. Max, kdysi vybíravý jedlík, se stal ochotnějším zkoušet nová jídla a postupně činil pokroky ke vyváženější stravě. Jednoho večera, když jsem připravovala další jídlo, přišel ke mně Max s nápadem, který prozrazoval jeho dětskou fantazii: „Mami, mám dobrý nápad.“ Nakonec jsme vytvořili hravou scénku, ve které se předstíral jako štěně, šťastně jedl z mé ruky.
Tato cesta objevování mě naučila neocenitelnou lekci: snížením překážek k jídlu a uvolněním svých rigidních očekávání se mi podařilo zlepšit Maxovy stravovací návyky a naše společné večeře jako rodiny. Doufám, že sdílením tohoto příběhu dokáži inspirovat a připomenout ostatním rodičům, že někdy může posun od tradičních norem ve stravování vést k výživnějším výsledkům – jak pro naše děti, tak pro naši duševní pohodu.