Od doby, kdy se moje dvouletá ratolest rozhodla zrušit náš dohodnutý plán, se moje každodenní rutina změnila k nepoznání. Původně jsem měla jasnou představu, jak se naučí samostatnosti, zatímco já si odpočinout a načerpat nové síly. Plánoval jsem, že půjde do jeslí na několik hodin, kde bude hrát, poznávat nové kamarády a učit se novým věcem. Na oplátku jsem měla dost času na úklid domu, organizaci skříní, tisk fotografií nebo návštěvu posilovny. Ideální denní harmonogram, který jsem si v duchu představovala, se zdál být jednoduchý a efektivní.
Bohužel realita byla zcela jiná. První den v jeslích se ukázal jako nejnáročnější zkouška trpělivosti a rodičovské odvahy. Hysterický výkřik plný zoufalství, který mohl připomínat běsnění z hororového filmu, byl prvním varovným signálem. Když se Jake svalil na zem po mém loučení („Uvidíme se pozdě! Měj se skvěle!!“), věděla jsem, že zde nebude žádná jednoduchá akce. Dalším signálem bylo, když si přilepil nohy ke mně a vzlykal, zatímco já se pokoušela se vymanit z jeho pevného objetí. To vše před zraky ostatních dětí, které si očividně užívaly klidnější rozloučení.
Hlavním doporučením od jeho učitelek bylo setrvat v chodbě, zatímco se Jake učí oddělit od rodiče. Učitelky vysvětlily, že pokud se dítě těžko loučí, je vhodné, aby rodiče zůstali před dveřmi, dokud se dítě neuvolní a nezíská důvěru v okolní svět. S postupem času a důvěrou v učitele se dítě většinou začíná cítit bezpečněji a návštěvy se stávají méně časté. Tato fáze protahovala několik dní, nakonec týdny. První týden se zdál být nekonečný, ale pak přišla druhý. A nyní je za námi třetí týden a Jake neprojevuje žádné známky, že by se mu tato situace líbila nebo že by se nějak zlepšovala.
Každodenní boj a nejasná vědomí
Jeho každý den začíná tak, že v učebně vydrží asi deset minut. Poté najednou ztuhne a jako by se mu rozsvítilo v hlavě: „Na mě zapomněli!“ a okamžitě vyběhne do chodby v úplném panice, kde se vrhá do mých paží. Jeden z jeho učitelů vyběhne za ním, a společně ho přivezeme zpět do klidného prostoru. Jakmile se uklidní, vrátí se zpět do třídy. A celý koloběh začíná znovu.
Toto opakování mě začíná pomalu unavovat, dokonce zneklidňuje. Nijak nerozumím tomu, proč to tak dělá. Vědomí, že je doma šťastný, samostatný a v pohodě, mi říká, že by ,mu mělo být někde kolem lépe. Vždyť ve školce je plno zajímavých hraček, jeho učitelky jsou milé a ostatní děti působí přátelsky. Tak proč se prostě nezrelaxuje a nezabaví? Čím je vlastně tak výjimečný můj přítomný den, že ho stále zaměstnává máma?
A pak přichází nový den. Ráno, když vstoupíme do jeho třídy, místo toho, aby se na mě podíval s obavami, když mu předávám „svou“ židli, sám mi ji vezme a odnese do chodby. Políbí mě na tvář a bez jakéhokoliv nátlaku vejde zpět do třídy. Abych se ujistila, že se opravdu děje to, co si myslím, nakukuji dovnitř oknem. Vidím ho, jak sedí na koberci u knihy, šťastně si prohlíží obrázkovou knížku společně s jiným chlapcem. A najednou, když právě v tu chvíli začnu počítat čas, zjistím, že od posledního setkání uteklo více než 34 minut, a nikoliv deset. Když se přece jen vrátí na krátkou chvíli ke mně, už žádné slzy nevidím. Občas mě obejme, jindy jen mrkne na mě s takovým vědomým úsměvem, který říká „všechno je v pořádku“. Cítím uvnitř obrovskou radost, ale i trochu smutku.
Zpytování svědomí, kdo mi vlastně řekl, že jsem připravena na jeho odchod, mi přijde nesmírně trýznivé. Zdá se mi, že možná nakonec není tak špatné zůstat v této chodbě, jak jsem si původně myslela. Přinesu si s sebou svůj notebook a zkusím si tu něco odpracovat. Možná si na tohle režim zvykne i on, a my dva si tak vypěstujeme novou rovnováhu.
Uvědomění hodnoty okamžiku a učení lásky
Tato situace mi ukazuje něco velmi zásadního o rodičovství. Přestože je těžké odolávat nutkání své dítě stále hlídat, být mu nablízku a chránit ho před každým prožitkem, uvědomuji si, že každá etapa, každý odměřený krok dopředu, je důležitá a nezapomenutelná. Musíme se naučit trpělivosti a důvěře. Protože právě v těchto chvílích se naše dítě učí být samostatné, získává sílu a víru v sebe sama. A přitom přesně ví, že je viděno, že je milováno, i když není stále fyzicky pod naším dohledem.
Pro mě osobně je tato zkušenost obrovským lekcí o přijetí a umění nechat jít. Vím, že musím být se svým dítětem ve spojení, ale i respektovat jeho potřebu svobody a růstu. Pokud se mi podaří ukáz
