Každý den je to stejné. Slyšel jsem, že opakování je pro malé děti pohodlné, a po několika měsících s tímto malým človíčkem tomu mohu věřit. Když spolu šplháme po schodech, držíme se za ruku a já mu mírně přikazuji: „Neběhej s kartáčkem v puse.” Směje se a jeho úsměv mě zahřeje u srdce. Po čištění zubů si sedneme a přečteme si pohádku. A když příběh skončí, pobíhá radostně a šťastně do svého pokoje. Objímáme se a on mi říká, jak moc miluje svého plyšového pandu a svou deku. Poté ho pokládám do postýlky s vědomím, že mu mohu říct: „Mám tě ráda, hezky spi, brzy se uvidíme.” A pak vycházím a zavírám dveře. A přesně v tu chvíli, každý den, začne plakat.
Bude dítě spát? Tato otázka mi neustále víří hlavou. Čekání na jeho spánek je nesmírně vyčerpávající a já nemám únik od této otázky. Ačkoli se zdá, že pro něj je rutina uklidňující, pro mě, rodiče, je tento vzorec dny méně útěšný. Sedím na pohovce a čekám. Naslouchám jeho jemnému slavení slov v dětském jazyce, jak zpívá svému pandovi. Čekám, naslouchám a přemýšlím.
Často se stane, že ticho na chvíli následně přeruším a já si vydechnu úlevou, přemýšlím o tom, kolik času ještě mám. Ale jakmile se zvuky zesílí, moje úleva se změní na jiný druh povzdechu a s unaveným tělem se vracím zpět nahoru po schodech říct: „Zdá se, že máš nějaké potíže, co?” Snažím se si připomínat, že je unavený a že potřebuje spánek; musí to být pro něj frustrující mnohem více než pro mě.
Jsem bombarded s tisíci platonickými výroky. Ještě nedávno chtěl kojit, a to bylo jeho jediné uspávací sredství. Tehdy jsem ho držela v náručí jako obrovského kojence a čekala jsem, aniž bych zavírala dveře. Ty časy byly snazší i těžší: Měla jsem jasnou cestu, jak ho uklidnit a pomoc mu usnout, ale zároveň jsem žila s neustálou znalostí, že špatně načasovaný kýchnutí by zničila jakoukoliv šanci na denní spánek, což by pokazilo naše dny. Ty časy byly nesnesitelně tiché. Říká se, že ticho je zlaté, ale v těch dnech to bylo ach tak bolestivé ticho.
V současnosti se zdá, že čekání je plné zvuku, které mě nutí poslouchat ještě více. Snažím se si ho představit v postýlce v klidné poloze, jako že by mi to nějak mělo pomoct. Během čekání se čas proměňuje. Mohla bych čekat půl hodiny a mít pocit, že uběhlo pět minut, a naopak. Neustále cítím, že bych měla svůj čas využívat produktivněji, ale bojím se udělat jakýkoliv zvuk a stejně se nemohu soustředit na nic jiného. Moje mysl se zabývá otázkami: Bude dítě spát?
Je to takové zvláštní čekání. Než jsem se stala matkou, dlouho jsem čekala na ten pravý čas, abych se pokusila mít dítě. Chtěla jsem spěchat do rodičovství, ale nebylo to správné. Navíc jsem gay, a tak bylo potřeba zrát a připravit se na mnoho měsíců. S donorovými spermy jsme se sešli a vytyčili si termín, sepsali jsme smlouvu a čekali. Čekala jsem na magické plodné dny, označovala si plodné dny na svých grafech, abych se dozvěděla, zda k oplodnění došlo.
Nyní, když jsem matkou, mám pocit, že neustále čekám. Čekáme na důležité milníky. Až bude v tomhle věku, budu moci dělat to, co chci. Až bude moci mluvit, konečně se přestanu obávat jeho vývoje. Až bude spát celou noc, budeme mít opět sex. A tak dále—čekám na svou ženu, čekám na organizovanou aktivitu, která může přinést strukturu do našeho bezstrukturního života s malým dítětem.
Život s malým dítětem mě naučil, jak vytrvalý může čas být. Čekání na spánek je jako pohyblivá socha, která vytváří neustálý pocit napětí. Dnes je téměř jisté, že nebude spát, takže hluboce vydechnu a pokusím se připravit na to, že se opět vydám po schodech. Den bude pokračovat a brzy se opět připravím čekat na čas spánku.