Novoroční předsevzetí o snížení času stráveného u obrazovky se nevyvíjí tak, jak jsem si představoval. Pozdní večer následovaný brzkým ránem je jednoduše snazší s Paw Patrol. Ale skutečný problém není můj dvouletý syn, problém jsem já. Jsem unavený, toužím po spojení a místo toho, abych se věnoval synovi, procházím telefon.
Racionalizuji své chování tím, že zdánlivě procházím recepty, ale pravda je, že se prostě dívám na životy jiných lidí. THWAP! Můj malý rošťák mi vyrazí telefon z rukou. Zařve na mě jako dinosaur, uvolní spršku polovičně přežvyknutých sušenek a vrhne se mi do náruče, přičemž mě kopne do krku. Nesnáším, když mě někdo přeruší, a to opravdu bolelo. Křičím: „PŘESTAŇ!” Zastaví se na vteřinu a jeho sladká tvář se zkrabatí. Otočí se ode mě a klopýtá k boxu s kapesníky. Mezi vzlyky zakřičí: „Pofoukej nos.”
Pomáhám mu držet kapesník u nosu. Vyfoukne do něj, a potom si jím otře celou tvář – setře si slzy a ofoukne si nudli. Dívá se na mě: „Zlobilas už?” Zlobilas? Nejsem naštvaný, jsem… osamělý. Ve dne je většinou jen já a prádlo. Plánování jídel, nakupování, snažení se udržet si svojí osobnost, když život už není o mně. Moje hlava je rozmlsaná z hádek ohledně mokrých plen a vyjednávání, kdo by měl zapnout pás u kočárku – a pak čekání 45 minut, než to udělá.
Nebyla jsem naštvaná, byla jsem smutná. Smutná, že nikdo z mé rodiny nebydlí dost blízko, aby si s ní mohl rychle zajít na kávu. Smutná, že se moje tělo tak změnilo. Místo toho, aby se po porodu vrátilo, tak se zdálo, že se propadlo až k zemi. Smutná, že mám tak málo času na to, abych byla se mužem, kterého miluji a s nímž jsem se rozhodla založit rodinu. Smutná, že i po dvaceti letech pracovní zkušenosti, s odborným a bakalářským titulem, se cítím tak hloupě, když se snažím zjistit, jak být matkou.
Objímám svého malého muže. „Ano, zlobilas už. Chceš, aby Mommy schovala telefon?” Přikývne a říká: „Mommy hraje traktor?” Schovat telefon není tak snadné, jak jsem si myslela. Leží na polici a volá na mě. Tik tok videa s roztomilými kočkami, klipy z „Mean Girls”, videa lidí, kteří dekorují dorty, ta žena v Las Vegas, co dělá fancy donuty, a ten chlapík, který má 15 psů a dává jim čepice na filmový večer. Nekonečné klipy z Grey’s Anatomy (kde je část 8, co se stane dál!).
Abych byla upřímná, chtěla bych být na telefonu, kdyby mi někdo odpověděl na můj vtipný GIF kočky na jednorožci. Kdyby mi kamarádka poslala zprávu na Instagram ohledně procházky nebo společné návštěvy hřiště. Kdyby mi máma zavolala na WhatsApp, aby mi dala novinky o své zahradě. Připravena odpovědět, když se někdo zeptá, jak se mám. Ale nikdo to nedělá, protože jsou zaneprázdněni svými životy. Takže mi nezbývá nic jiného, než se zabrat do toho svého.
Stisknu tlačítko pro letový režim. Moje hlava přestane uvažovat o tom, zda jsem něco nového promeškala na internetu. Teď jsem v tuto chvíli s tímto úžasným malým člověkem, který se snaží, co nejvíc může, být tím, čím chceme, aby byl, a zjistit, o čem tento svět je a kdo je. Záchvaty vzteku stále nastávají, ale jsou teď spíše ozvěnou, reflexem. Už nemusí tolik křičet, protože ví, že jsem tady. Připravená a přítomná.
Stále si užívám videa s dorty a kočkami s adoptovanými veverkami. Ale jen na chvíli. Jsem si vědoma, jak dlouho jsem sledovala toho chlapíka, který krmí mývaly na své verandě. Letový režim mi pomáhá zůstat více spojena — ne s novinkami nebo životy cizích lidí. Místo toho mi letový režim pomáhá zůstat přítomná ve svém vlastním životě. Tato zkušenost je součástí komunity Motherly Collective, kde sdílíme příběhy a rady od značek, autorů a odborníků, kteří chtějí přispět do našeho společenství. Věříme, že neexistuje jediný příběh mateřství a že každá cesta matky je jedinečná.